VZNIK A VÝVOJ KONÍ


 Pravil Alláh jižnímu větru: "Zhmotni se! Chci z tebe stvořit bytost ku slávě a k zhoubě svých nepřátel." I stalo se. Vzal Alláh vítr do dlaně, dýchl do něj a stvořil koně.
Tak vypráví stará arabská legenda, výkvět orientální poezie a lásky ke koním. Samozřejmě pověstí o vzniku koní je mnoho, pro všechny staré národy byl kůň zvířetem mimořádně cenným, často označovaným jako dar bohů. Avšak člověk dvacátého století chce vědět, jak to bylo doopravdy. A to není jednoduché. Chceme-li objevit nejdávnějšího předka vznosného, rychlého a nesporně inteligentního zvířete, musíme se vydat daleko do minulosti, do spodního eocénu.
Původ předků dnešních koní lze stopovat až do doby před šedesáti milióny lety. V roce 1867 objevili paleontologové na jihozápadě USA ve vrstvách ze starších třetihor skoro úplnou kostru zvířete, které bylo uznáno za nejstaršího koně. Vědci ho nazvali Eohippus ( Eos je jitřenka, hippos kůň), tedy kůň z úsvitu věků a našli i souvislý řetěz jeho následovníků až k vrcholu, jímž je náš Equus caballus, domácí kůň.

EOHIPPUS
- byl velký jako liška, měl krátkou hlavu a chrup (44 zubů) připomínající šelmu. Krk byl krátký, hřbet klenutý, karpální a tarzální klouby byly nízko u země, celé končetiny již byly relativně dlouhé. Na předních nohou měl pět prstů, z nichž čtyři, které se dotýkaly země, měly kopýtka. Palec se země nedotýkal, proto kopýtko zakrnělo. Na zadních nohách měl také pět prstů,ale jen tři z nich se dotýkaly země a měly kopýtka. První a pátý prst byly bez kopýtek.

OROHIPPUS
- žil ve středním eocénu a velmi se podobal Eohippovi. Byl o něco větší, měl delší hlavu a zvláště dobře vyvinuté zadní končetiny. Proto byl rychlejší a dobře skákal. Jeho tělo bylo již štíhlejší, na předních končetinách měl čtyři a na zadních tři prsty.

MESOHIPPUS
- žil ve spodním oligocénu. Na všech nohách měl po třech prstech a největší váhu již nesl prostřední z nich. Kůň se novým podmínkám přizpůsobil změnou chrupu a prodloužením krku. Oči se posunuly do stran, aby zrak obsáhl co nejširší okolí. Nohy se prodloužily, šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal plně vyvinutý jen silný prostřední prst chráněný mohutným kopytem. Podle chrupu ( hlavně stoličky) lze usuzovat, že se již živil pouze rostlinnou stravou.

PLIOHIPPUS
- velice se podobal koni a došlapoval pouze na prostřední prst, který byl již silný a měl dokonalé kopyto. Ze dvou postranních prstů zbyly pouze krátké přívěsky jako tzv. kosti bodcovité, které na kostře koně lze nalézt.

EQUUS
- vznikl v Americe asi před třemi nebo dvěma milióny let, tedy dříve než člověk. Díky pevninskému mostu mezi Amerikou a Asií se rozšířil i do Starého světa ( Evropy, Asie). Po skončení doby ledové asi před deseti tisíci lety moře zaplavilo pevninský most a kůň na americké pevnině z dosud neobjasněných příčin vyhynul. Znovu se tam objevil až po příchodu španělských dobyvatelů.

Rozdílné formy koně, které vznikly působením vnějších podmínek, je možné rozdělit do čtyř skupin. Jejich předky jsou:
a) kůň Převalského - kertak
b) kůň Gmeliniho - tarpan
c) kůň západní diluviální
d) kůň severský horský

KERTAK
- dodnes žije ve stepích Střední Asie a v zoologických zahradách ( Praha)
- jeho kohoutková výška je 130 - 150 cm, má mohutnou obdélníkovou hlavu, kratší, nízko nasazený krk se stojatou hřívu. Trup má hluboký, více plochý, s kratším hřbetem a vystouplou křížovou kostí. Záď je skloněná, střechovitá. Nohy jsou přiměřeně dlouhé, silné. Barva srsti je plavá, žemlově bílá, s černým ocasem a černými spodky nohou. Od kohoutku po ocas se táhne černý úhoří pruh. Na nohou mívá příčné černé pruhy nad karpem a hleznem. Z kertaka vznikla většina plemen asijských koní, jako jsou koně mongolští, čínští, kirgizští a další.

TARPAN
- žil v oblasti stepí Kaspického a Černého moře asi do šedesátých let 19. století, poslední klisna uhynula v zoologické zahradě v Moskvě v roce 1880
- byl o něco větší než kertak, jeho kohoutková výška byla 135 - 145 cm, byl ušlechtilejší a štíhlejší. Měl lehčí hlavu v nose slabě prohnutou a výše nasazený krk. Barvu měl šedohnědou, až šedočernou; byl tedy myšák
- v okolí Černého a Kaspického moře žili původně Skytové, o kterých je známo, že se zabývali chovem koní, jejich výcvikem a používáním v praktickém životě. Orientální kůň, zvláště arabský, se stal zakladatelem celého teplokrevného chovu koní.

KŮŇ ZÁPADNÍ LESNÍ
- tento prapředek koně žil v přímořských krajích západní Evropy a v údolích Alp. Na rovinách tohoto přímoří rostl bujný porost s množstvím šťavnatých trav, které poskytovaly koním výbornou potravu. Vlivem této bohaté výživy se vytvářela forma mohutného, velkého a silného koně. S jeho velkou hmotností souvisela i jeho menší pohyblivost.
- v Alpách, kde nebyl takový nadbytek potravy, nedosahoval kůň takové mohutnosti a byl sušší a odolnější.
- obě tyto formy byly prapředky dnešní skupiny koní chladnokrevných.

SKUPINA KONÍ SEVERSKÝCH - NORDICKÝCH
- prapředkové této skupiny žili především v severní části Evropy, ale také ve střední a jihozápadní Evropě. Koně této skupiny se svým zevnějškem podobají nejen koni chladnokrevnému, ale podle kraniologických srovnání má lebka malého severního koně mnoho společných znaků i s lebkou koní západních.
- nejtypičtějším zástupcem je shetlandský pony, kůň fjordský a náš kůň huculský.


DOMESTIKACE

První konkrétní zprávy o domestikaci koní se datují z roku 3468 PřNL z doby císaře Fo Hi v Číně. Chetité a Miťané, kteří se usadili kolem Černého a Kaspického moře, chovali koně již před rokem 4000 PřNL.
Člověk choval koně nejdříve proto, aby si zajistil dostatek masité potravy. Teprve později přišel na to, že by koně mohl použít i pro svoji dopravu a pro dopravu nákladů. Zpočátku se náklad dopravoval na hřbetě koně, který se používal jako soumar, a později, když byl vyroben vůz, i k dopravě nákladů na vozech.
Tak se poznenáhlu odlišovaly a rozšiřovaly požadavky na upotřebení koní a současně s nimi vznikaly i odlišné požadavky na jejich typ. To byly první podněty k chovatelské práci, která vedla k vytváření nových a nových plemen. Neustálým stupňováním těchto požadavků se vzniklá plemena koní zdokonalovala. K chovu se vybírali nejschopnější jedinci, kteří nejlépe vyhovovali stanoveným požadavkům. Schopnosti těchto jedinců se podporovaly ještě tím, že se pro ně vytvářely optimální podmínky, které podmiňovaly a zvyšovaly jejich výkonnost a užitkovost. Tímto způsobem se plemena koní zušlechťovala a zdokonalovala. Vznikala další a další plemena koní se specializací na určitý výkon, jako např. na tah, rychlost, vytrvalost apod. odhaluje se, že do dnešní doby se tak již vyšlechtilo na 4000 plemen koní.